pondělí 26. září 2016

Gotická hororová literatura

Svědkyně temnot


Autor: sestavil Mike Ashley
Originální název: The Darker Sex
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2014; originál: 2009 
Překlad: Olga Fialová, Stanislava Menšíková,
Milena Poláčková, Julie Žemlová
Komentáře: Ondřej Müller
Ilustrace a obálka: Milan Malík
Počet stran: 284


"Má ženský element skutečně blíž ke všemu tajemnému a nadpřirozenému než mužský? Není pochyb o tom, že po mnoho let ženy velmi inklinovaly k tajemným příběhům plným nadpřirozených a strašidelných jevů." (str. 7 - úvod)

Občas se zkrátka máme chuť bát. Někdy méně, někdy více. Kdosi zažívá horor ve škole či v práci, jiný si zas rád pustí strašidelný film, či otevře knihu v podobě Svědkyně temnot, jako to bylo v mém případě. Už poměrně dlouhou dobu jsem nečetla nic, co by mělo být ve své podstatě strašidelné, a tak když mě přepadla "mlsná", Svědkyně temnot byla jasnou volbou. 

Tuto antologii sestavil Mike Ashley a jde o výběr těch nejlepších a zároveň nejreprezentativnějších děl viktoriánských a poviktoriánských autorek. Některé z nich jsou známější jiné zase méně. Pokud si vzpomínám dobře, poznala jsem (pouze) dvě. První z nich je samozřejmě Emily Brontëová, autorka klasiky všech klasik - Na větrné hůrce. Druhá autorka, která mi byla povědomá, se jmenuje Edith Nesbitová. Abych vás však nezmátla - podle jména jsem ji nepoznala. U jejího jména byla uvedená pohádka s názvem Pět dětí a skřítek. Tento název mi kdesi hluboko v paměti vyvolával vzpomínku na seriál, na který jsem se dívala, když jsem byla ještě opravdu malinká. Třeba tuto pohádku poznáte také!

Five children and It


Celá kniha se skládá z jedenácti povídek:


Palác Smrti

Co vyprávěla stará chůva

Stín v temném koutě

Statek Pod ořešáky

Nájemnice chaty pod cedry

Případ sira Nigela Otterburna
Luella Millerová
Tři polibky
Třetí elixír
Zdvižený závoj
Přízrak


Musím také podotknout, že celá kniha se skládá z děl, jejichž autory jsou pouze ženy. Což je podle mého taková vcelku zajímavá třešnička. Kniha je uvedena kratší povídkou právě od již zmiňované Emily Brontëové s názvem Palác Smrti, která nám otevírá pomyslná vrátka do celé sbírky a uvrhne na nás jakýsi stín tajemna, který nás provází celou četbou. 

Každá povídka je originální a má své vlastní kouzlo. Ve sbírce můžeme například najít témata o strašidelných domech, o věčném životě nebo o jiných tajemných místech či záhadných úmrtích. Kniha je protkána jak nespokojenými a po pomstě prahnoucími duchy tak i nevinnými - dokonce i dětskými obětmi. Nicméně nečekejte žádné potoky krve, jako to známe z dnešních akčních či hororových filmů. Většina povídek je tajemnem jemně obehnána a než si člověk stačí uvědomit, je chycen v temných silách, které se kolem něj pomaloučku, polehoučku stahovaly. 

Jak jsem již napsala, některé povídky jsou delší, jiné zas kratší. Některé se čtou téměř samy, ale najdou se tu i takové, u kterých jsem strávila poměrně dlouhý čas. Za sebe tedy musím říct, že se mi ze všech jedenácti povídek nejhůře četla ta předposlední s názvem Zdvižený závoj, která se na můj vkus až moc vlekla a to jen díky rozvláčněným popisům. Na druhou stranu bych ji nerada zcela zatracovala, protože i tak obsahovala zajímavé myšlenky. Kdybych se měla pokusit vypíchnout dva příběhy, které mě uhranuly nejvíce, pravděpodobně by to byl příběh Co vyprávěla stará chůva, který je jeden z nejčastěji otiskovaných viktoriánských duchařských příběhů, který sleduje život malé holčičky a její mladé chůvy v jejich novém domově. Druhou povídkou by nejspíš byla ta s názvem Nájemnice chaty pod cedry. Tento příběh mě zaujal svým tajemným domem, který měl zvláštní a tajemné kouzlo a téměř jako by sám žil. To bychom měli dvě povídky, ale když nad tím teď přemýšlím, neodpustím si nevypíchnout ještě jednu a to konkrétně Případ sira Nigela Otterburna. Ta pojednává o tom, jakou moc mají zemřelí na živé. (A že ta kolikrát není zrovna nejmenší). V této povídce přijíždí mladý doktor za Nigelem Otterburnem, mužem, který na svém lůžku pomalu ale jistě umírá a jeho dcera každé ráno hledí zasněně na dvůr a cosi očekává.


"Otočila jsem se k dlouhým úzkým oknům a tam venku jsem skutečně uviděla malou holčičku, menší než byla Rosamunda, oblečenou úplně bláznivě do takové zimy venku. 
Tloukla s pláčem na okenní tabule, jako by chtěla, abychom ji pustily dovnitř. Zdálo se, že vzlyká a naříká a Rosamunda už to nemohla vydržet, a tak utíkala otevřít dveře. V tom se najednou s halasem a burácením rozezvučely hned vedle nás velké varhany. Třásla jsem se po celém těle, vždyť jsem si ještě ke všemu uvědomila, že ani v tom mrazivě studeném tichu neslyším, že by ten dětský přízrak bušil do okenních skel, přestože na ně malé pěstičky mlátily ze všech sil. Ačkoliv jsem viděla, že naříká a pláče, nezaslechla jsem sebemenší zvuk." (Co vyprávěla stará chůva; str. 33)

V neposlední řadě bych nerada opomněla tajemnou obálku a krásné ilustrace, jejichž autorem je Milan Malík. Ty jsou před každou povídkou a krásně je svým tajemným způsobem uvádí. Každá ilustrace má hlavní prvky, které jsou typické pro konkrétní povídku.




Závěrem bych chtěla říct, že jsem si čtení opravdu užívala. Temná atmosféra z každé povídky téměř dýchá. Každá byla o něčem jiném, proto se nemusíte bát, že by vás čtení přestalo bavit. Knížku bych doporučila těm, kteří se rádi bojí, ale zároveň bych ji ráda doporučila i těm, kteří hororovou tématiku nutně nevyhledávají (tak jako já), a přesto občas dostanou chuť na něco temnějšího!

Nenechám si ujít poslední doporučení a to, že pro dotvoření atmosféry bych radila si knížku číst po večerech, kdy je už tma a člověk neví, co na něj zpoza knížky vykoukne!


A co strašidelného jste naposledy přečetli vy?

Žádné komentáře:

Okomentovat